Ptačí píseň

Zpívám o domku, co zůstal ležet pod stromem. Mým domovem se staly hlásky, které se toulají mou duší. Naslouchám jim a štěstím se mi chce zpívat. Les kolem mě naslouchá, v úctě se rozestupuje. A tak má píseň letí k nejvzdálenějším obzorům a přitáhne sem mnohé ze srdcí, jež na stromové společenství téměř úplně zapomněly. Hned na prahu lesa je vítám já.

– Jen vstupte, lidé vzácní, tu zanechte svoje klece a najděte svoji píseň.

Příchozí bývají zmateni: Jakouže píseň, to máme hledat? A kde vlastně leží?

Odvádím je do hlubin lesa. Minou strach z neznáma, obavy z bloudění, zamávaj na svůj hlad. Občas se zastavím a čekám. Dokud se vynořuje otázka: A co bude teď? pokračujeme v pouti dál.

K večeru jsou poutníci zemdleni. Vděčně odpočívají v tišinách lesa, s úsměvem nasávaj poslední paprsky. Vedu je zpátky k obří skládce, co před lesem zanechali.

– Co s tím teď máme dělat? hrozí se nejeden z nich.

Šťastně si zpívám a slunce na ně dnes naposledy mrkne.

Takový to byl prostý den…

(text: Honza Keokotah)