Každý máme své tiché místo pro život. Svou posvátnou rezervaci.

Chráněný park, kam se uchýlíme, kdykoliv se svět rozbouří. Místo, kde je klid, mír a ticho. Prostor, kde můžeme dýchat, uvolnit se a být tím, kým skutečně jsme.

Můžeme mít takovou vlastní rezervaci, kam nepustíme obavy, strachy, stresy a problémy. Místo, kde můžeme jenom my. Kde nemůžou názory lidí, pomluvy, katastrofy, zášť a žárlivost. Místo, kde nemůžou pochyby, sebelítost a stěžování.

Vzácný oltář, na který si nedáme, že nejsme dost dobří, že na to nemáme, že nejsme to a ono. Ne. Do svaté rezervace takové věci nepatří.

Nepatří tam žádné světské lidské věci. Není tam pro ně důvod.

Není to fyzické místo a tak se tam ani nedostanou. Není to ani mentální místo, tak se tam nemůžou udržet žádné myšlenky. Je to místo vyšší než hmota a vyšší než mysl. Je to místo pod ochranou ticha. Je to místo ducha. Místo lásky a síly. Tiché místo pro život. Studánka života. Toto místo existuje. Každý ho můžeme mít, hájit ho a uctívat. Napsat před něj zákaz vstupu všemu a všem. Zákaz myslet. Bytí dovoleno. Takové místo je jako loď. Loď se nepotopí, ať je kolem vody kolik chce. Je postavena, aby plula. Nekonečné oceány vody narážejí na loď ze všech stran. Dokud se voda nedostane dovnitř, loď je v bezpečí. A my s ní. Dokud jsme uvnitř naší lodi, pod ochranou posvátného tichého místa, můžou se dít kolem bouře emocí, hurikány názorů a blesky situací. My jsme v suchu. Jsme uvnitř. Houpeme se, ale uvnitř je klid. Pod vlnami vnějšího světa je ticho. Hluboké ticho oceánu. Hluboké ticho posvátného místa a naší vnitřní rezervace. Jsme pod ochranou života. Najděte ho, všimněte si. Je tam. Ticho – posvátná rezervace, chráněné území, národní park. Váš střed a vaše místo nejvyššího uspokojení.

Text: David Kirš