Krásy vnitřních světů

Životní motto malířky Jany Sádrikové zní „dělej, co miluješ, a miluj to, co děláš, a celým svým srdcem se tomu věnuj“. Při pohledu na Janiny obrazy, které hluboce rezonují s našimi vnitřními světy, časem dětství i rozvzpomínáním se, podněcováním naší vlastní fantazii a inspirace, můžeme jen konstatovat, že se jí daří toto heslo výrazně naplňovat.

 

Jak vnímáte tento čas Jano? K čemu vás podněcuje?

Jsem narozená v měsíci květnu a tak se nabízí, že jaro je moje nejoblíbenější roční období, období zrození. Miluju slunce a dny, kdy se v přírodě všechno probouzí, barvy se zvýrazňují a špinavá šeď zimy, kterou v našich městech všichni známe, začíná ustupovat. Vše je v záři slunečních paprsků jasnější, čitelnější, k problémům se stavíme s pozitivním nadhledem. Více se usmíváme, více komunikujeme s ostatními. A já jako milovnice přírody v ní v tomto zářivém období nacházím mnohem více radosti, harmonie a inspirace pro své obrazy.

Krajiny z vašich obrazů jsou a nejsou z tohoto světa, kým nebo čím se necháváte inspirovat?

Moje obrazy jsou takovými pohledy do mé duše. Krajiny jsou sice z našeho světa, ale spíš zrakem mého vnitřního dítěte. Dítěte, které vidí věci z jiného úhlu pohledu, ze kterého my dospělí (až na výjimky, kterých díkybohu za poslední roky přibylo) už nejsme schopni na věci pohlížet. Naše vrozené dětské schopnosti byly od určitého věku vlivem výchovy, společnosti a zatvrzelých názorů postupně umlčovány, zatlačeny do pozadí a posléze zapomenuty. Moje obrazy prý dokáží tyto potlačené emoce probouzet. Lidé mi píší, jak hluboce se jich moje tvorba dotýká a jak je moje příběhy přenášejí do jiných světů, ve kterých by sami chtěli žít.    A proto si tak vážím všech zpětných vazeb, které dostávám – vím, že cesta, kterou jsem si vybrala, je správná.

Jaký příběh ústí do těchto krajin? Vnímala jste je již v dětství?

Malovala jsem již jako dítě, ale krajina mým tématem nebyla. V období dospívání jsem se začala věnovat kreslení portrétů a navrhování oděvů. Chtěla jsem studovat výtvarnou školu, ale osud to zařídil jinak. Příroda do mých obrazů vstoupila až poměrně nedávno v dospělém věku. Před pár lety jsem procházela takovou svojí osobní transformací a záhy poté jsem si začala více všímat věcí, které byly do té doby jen jakousi nevýraznou částí celku. Příroda mi začala otevírat svá skrytá tajemství a já jí od té doby vnímám všemi smysly svého těla. Procházet se klidným lesem, za zvuků ptačího štěbetání a šumění větru ve větvích je pro mě jako balzám na duši. Příroda je pro mě nikdy nekončící inspirací, tam se začínají rozvíjet mé malované příběhy.

Když začínám malovat, nevím, co bude výsledkem. Po letech hledání výtvarného projevu a zkoušení různých technik jsem nalezla svou vlastní techniku malby. Jedná se o spontánní nanášení vrstev barev za použití různých strukturovacích technik, kdy výsledek není předem daný. Je to pouze hra s barvami, materiálem a vlastními pocity. Každý obraz prochází několika fázemi, ve kterých bych mohla říct, že je obraz hotový. Byla by to taková rádoby abstrakce. Ale já se pouštím ve své tvořivosti dál a ve spletitosti struktur, čar a barev hledám věci, tvory a scény a z abstraktního obrazu se tak stává příběh lesního společenství. Společenství, které je nakonec tak podobné tomu lidskému. Je tam láska, starostlivost, ale i strach, obavy i boj o přežití. V těchto příbězích se dá číst jako v knize. Je tam tolik detailů, které divácké oko snímá, v příbězích, ve kterých se každý divák sám najde. Vyleze u něj to, co má sám v podvědomí.

Když jsme u dětství, jaké bylo to vaše? Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se v Klášterci nad Ohří, menším městě v severních Čechách, kde i do dnešního dne žiji v lásce se svou rodinou. Moje dětství, co si pamatuju, moc šťastné nebylo a většinu příkoří, jak už to bývá, si člověk nese s sebou do dospěláckého života. Trvalo mi dost dlouho, než jsem některým svým blízkým lidem dokázala odpustit. A toto od-puštění mi doslova zachránilo život. Posunulo mě na cestu sebepoznání a k naplnění mých dětských snů. A proto dnes dělám to, co dělám. Dala jsem na volání své duše a i přes to, že nemám umělecké vzdělání, stalo se malování mou profesí. Na vše, co jsem se v tvorbě naučila, jsem si roky přicházela sama a trénovala tak svou ruku, oko i trpělivost. Po zvládnutí techniky jsem ještě uvolnila svojí kreativitu a dala tak průchod energii, která byla příčinou vzniku mých originálních obrazů.

Vaše obrazy se „hemží“ bytostmi, vámi zviditelňovaný neviditelný svět, jaký k němu máte vztah?

Jsem poetická duše. Mám ráda pohádky a věřím v dobro. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nás svojí energií ovlivňují. A proto maluji přírodu, ne jak jí vidí moje oči, ale spíš jak jí sama cítím. Každým kouskem těla vnímám, že příroda je jako my lidé. Stromy mají své potřeby i povinnosti. Řídí se Matkou přírodou a jejími nastavenými pravidly, vše je propojené, vše spolupracuje. Často se u mě objevují stromy, které se objímají nebo se starají o své děti, živí je potravou i láskou. To je můj vysněný svět, bez zloby a nenávisti. Do svých příběhů předávám svoje pozitivní emoce plné lásky a naděje. Neoddělitelnou součástí každého mého obrazu a zároveň mým symbolem, je malý ptáček. Vidím v něm roztomilého a lehce zranitelného tvorečka, který má přitom tak zvláštní dar. Dokáže nás svým zpěvem velice snadno potěšit a pohled na něj rozněžní každé studené srdce. Jen se při procházkách zaposlouchejte a hledejte v korunách stromů tyto drobné opeřence.

Co tvoří váš současný den? Máte prostor na nějaké další koníčky?

Současný den? Vstávám brzy, i když nemusím. Ale trávit ráno v posteli vidím jako ztrátu času. Po snídani a kávě začínám malovat a maluji až do chvíle, kdy přijde někdo z rodiny domů. Maluji totiž v pohodlí svého domova a k příjemnému plynutí energie potřebuji svůj klid a soustředění bez rušení. Odpoledne trávím s rodinou, máme malou zahrádku u lesa a rádi také jezdíme na kole. Občas si přečtu pěknou knížku. Mám ráda umění a to nejen výtvarné, ale i hudbu, tanec a poezii, prostě vše, co probouzí emoce, povznáší duši člověka a odnáší jí na čas do vyšších sfér.

Jaké techniky využíváte ve vaší tvorbě?

Maluji akrylovými barvami na plátno a kombinuji je s různými přírodními materiály, látkami, strukturovacími gely apod. Používám kombinované techniky malby.

Kolik času si žádá jeden obraz či jich máte rozpracovaných více najednou?

Pracuji vždy pouze na jednom obraze. Potřebuji totiž dát veškerou svou energii jen tomu konkrétnímu dílu, moje myšlenky se celou dobu tvorby točí jen kolem jednoho příběhu. Vyhovuje mi to mnohem více, než mít rozpracovaných několik obrazů. Naštěstí akrylové barvy jsou tomu svou rychlostí schnutí nakloněny.

Předáváte dále své zkušenosti? Pořádáte kurzy či semináře?

Ano,  s velkou radostí vedu od září minulého roku výtvarné kurzy a workshopy pro všechny, kdo mají zájem rozvíjet svou kreativitu. Jelikož jsem samouk, mohu druhým předat své znalosti, které jsem načerpala z vlastních chyb a v příjemném prostředí učím své „studenty“ malbě akrylovými barvami a také portrétu pastelem.

Mnoho lidí si z dětství nese bloky, které jim brání dělat to, co by chtěli. Já byla jednou z nich, ale prací na sobě se mi podařilo se těchto strachů ze selhání zbavit. Myslím, že pro tvorbu jako takovou, je důležité pochopit, že „nic není špatně“. Každý náš krok nás dovede do cíle. Měli bychom si užít hlavně tu cestu k výsledku. Ta je tím, co nás naplňuje emocemi s různou intenzitou – v určitých momentech můžeme cítit pocity frustrace, když se v našich očích dílo nedaří a vzápětí jsme šťastní, když se dílo přeměňuje k naší spokojenosti.  A to je ta správná cesta, bez takových emocí bychom si konečný výsledek, který je nakonec takový, jaký má být, ani neužili. Často na svých kurzech říkám, že nic není ztraceno, vše se dá opravit. Jako v životě.

Zůstává vám nějaký doposud nesplněný sen, vize, nápad?

Mým dětským snem bylo malovat a ten se mi splnil. Svůj projekt jsem nazvala „Příroda do obýváku“ – dostaňme kus krásné přírody prostřednictvím obrazů i do našich domovů či nudných pracoven. Svými obrazy chci přinášet více harmonie a pozitivního myšlení.

Další sen, na kterém intenzivně pracuji, je získat někde prostory pro svůj vlastní ateliér. Maluji často i na velká plátna a ta se potom stávají problémem v našem malém bytě 🙂

A také bych chtěla vydat knihu s mými obrázky, nejlépe spojenou s poezií, která by mojí tvorbu krásně doplňovala. Zatím se rozkoukávám a hledám autora, který jede tzv. na stejné vlnové frekvenci.

V hlavě nosím nápadů mnohem více, ale ty si nechávám pro sebe, jsou to zatím takové malé zárodky a na ty se nemá spěchat.

Stačí vyslat záměr, přání, myšlenku a přitáhnout si to potřebné do svého života. A pak je jen otázkou času, kdy dojde k naplnění našich snů.

Existují někde krajiny, třeba podobné těm na vašich obrazech, kam se ráda vracíte? Máte místa, kde načerpáte energii?

Mám ráda českou krajinu, naše lesy, louky, potoky. Cizí kraje mě nelákají, necítím se tam doma a nikdy jsem ani neměla chuť je dostat do svých obrazů.

Má některý z vašich obrazů svůj zajímavý příběh?

Nemám asi žádný příběh, který bych upřednostnila. Pro mě je každý příběh něčím zajímavý. V obrazech je spousta skrytých věcí a symbolů, nad kterými bdělý divák musí zapřemýšlet.

Na co se v tomto roce těšíte?

Těším se na všechno. Asi to zní legračně, ale já jsem optimistický člověk – jak se říká, pro mě je vždy sklenka z poloviny plná – a vždy jsem si dokázala i negativní záležitosti v sobě zpracovat. A tak jsem vděčná za každý nový den. Každé ráno je vlastně takový nový začátek, kdy si po probuzení maluju do všech buněk svého těla svůj vlastní příběh a pak s očekáváním vstávám vstříc novým zážitkům a poznáním. Protože nikdy nevím, co krásného mě ten den potká.

Text: Markéta Vostrá

Časopis Rituals cesta životem

 

Na další moje články se můžete zde.