Když se dnes někdo podívá na moje obrazy, nejspíš si mě spojí s krajinami. Se stromy a jejich kořeny, vodou, oblohou, zvláštními místy, která možná nikde ve skutečnosti neexistují. A samozřejmě s mými malými opeřenými návštěvníky, kteří se mi do obrazů nějakým záhadným způsobem pořád stěhují 😀

 

Jenže úplně na začátku to bylo jinak.

Kdysi jsem malovala hlavně portréty.

Bavila mě tvář člověka, výraz očí, světlo ve vlasech, zachycení podoby. A během samotné tvorby jsem s portrétovaným člověkem trávila tolik času, že jsem se často přistihla při myšlence, jaký ten člověk vlastně je.  Jaké má vlastnosti, jak asi žije, jaké má starosti a co mu dělá radost. Jenomže čím víc jsem portréty malovala, tím víc jsem cítila, že mě začíná svazovat jejich přesnost.

U portrétu totiž nestačí, aby byl obraz „skoro podobný“. Každý milimetr může rozhodnout. Trochu jiný tvar oka, nepatrně posunutý koutek úst nebo změněná linie nosu – a najednou se na vás z plátna dívá někdo úplně jiný.

A já jsem postupně zjistila, že už nechci při malování pořád hlídat, jestli je všechno přesně tam, kde má být.

Chtěla jsem si hrát.

 

A tak jsem objevila svět, ve kterém nemusí být všechno přesné

Začala jsem zkoušet kombinované techniky. Struktury, vrstvy, rozpíjení barev, stékání, špachtli, přírodniny…

A najednou jsem zjistila, že mě mnohem víc baví obraz objevovat, než ho předem přesně naplánovat.

Postupně začaly vznikat moje krajiny.

Ne úplně skutečné a ne úplně fantazijní. Místa někde mezi snem a vzpomínkou. Objevily se v nich stromy, kořeny, voda, nebe… a časem samozřejmě i ptáci.

Právě v těchto obrazech jsem našla svobodu, která mi u portrétů chyběla.

Nemusela jsem řešit, jestli strom stojí přesně tam, kde stojí na fotografii. Mohl vyrůst tam, kde ho obraz potřeboval. Voda mohla téct jinudy, nebe mohlo mít barvu, kterou ten den vůbec nemělo, a krajina mohla vzniknout jen proto, že jsem ji v tu chvíli chtěla vidět. Byly to vlastně krajiny mé duše, vzpomínky, něco, co zůstalo ukryté hluboko ve mně.

A já si myslela, že u toho už zůstanu.

 

 

Jen jeden sen se mě pořád držel

Přesto jsem měla už dlouhé roky v hlavě jeden nápad.

Jednou namalovat všech dvanáct znamení zvěrokruhu jako ženy.

Ne jako klasické ilustrace znamení. Nechtěla jsem namalovat Berana a jednoduše mu přidat rohy, Rybám dvě rybičky a tím mít hotovo.

Lákalo mě něco jiného.

Pokusit se každé znamení převést do ženské postavy tak, aby v ní byla jeho nálada, povaha, živel, síla i slabost. A zároveň aby všechny obrazy patřily k sobě a tvořily jeden celek.

Ten nápad se mnou putoval roky.

Pořád bylo něco jiného. Jiné obrazy, jiné projekty, výstavy, kurzy, život…

Až letos přišel jeho čas.

 

A tak jsem znovu začala malovat tváře

Bylo zvláštní vrátit se po tolika letech k něčemu, od čeho jsem kdysi odešla.

Jenže tentokrát to bylo jiné.

Už jsem nemalovala portrét konkrétního člověka, u kterého musím dodržet každý detail. Tvář se stala součástí příběhu.

Najednou jsem mohla spojit to, co jsem se kdysi naučila při portrétování, s tím, co mám dnes nejraději na svých krajinách – s atmosférou, přírodou, symboly a trochou snění.

A vznikala jedna žena za druhou.

Některá šla skoro sama. S jinou jsme se trochu praly.  Některou jsem předělávala, protože jsem cítila, že ještě není „ona“.

Až jich přede mnou nakonec stálo všech dvanáct.

Dvanáct žen. Dvanáct znamení. Jeden můj dávný splněný sen.

Celý cyklus dostal název Kořeny pod hvězdami – ženy ve znamení zvěrokruhu.

 

Znamená to, že se teď vracím k portrétům?

Ne 🙂

A vlastně právě tohle mi celý projekt pomohl pochopit.

Nechci opustit svoje krajiny. Pořád jsou a nejspíš i zůstanou mým hlavním malířským světem. Pořád mě budou lákat stromy, kořeny, voda, obloha, struktury a místa, která existují možná jen někde v mojí hlavě.

Ale už také vím, že dveře nemusím zavírat.

Do krajiny může někdy vstoupit člověk.

Může se v ní objevit tvář, postava, příběh. Nějaká další živá duše  – nejen ptáček.

A možná právě to mě na malování baví nejvíc.

Že člověk nemusí celý život malovat stejně. Může se někam vrátit a zjistit, že to místo mezitím vypadá úplně jinak. Ne proto, že se změnilo ono.

Ale protože se změnil on sám.

A tak jsem se po letech vrátila k portrétům.

Ne tam, odkud jsem kdysi odešla.

Ale někam úplně nově.