Intenzivněji jsem se k malování vrátila v roce 2005. Začínala jsem realistickými portréty, ale postupně jsem cítila, že pouhé zachycení skutečnosti mi nestačí. Chtěla jsem do obrazů vložit víc ze sebe – emoce, fantazii, příběh a svobodu.

Dnes je moje tvorba inspirovaná především přírodou a vnitřním světem člověka. Lesy, stromy, krajiny a snové motivy se v mých obrazech prolínají s emocemi a symboly. Vznikají tak místa na pomezí skutečnosti a fantazie – místa, do kterých můžete na chvíli vstoupit, zpomalit a nechat na sebe obraz působit.

Při malování často pracuji intuitivně. Vrstvím barvy, používám strukturální pasty a různé materiály a nechávám obraz, aby se během tvorby postupně proměňoval. Výsledek proto nebývá od začátku přesně daný. Právě v této nejistotě a objevování nacházím největší svobodu.

Malování je pro mě zároveň způsobem, jak se zastavit. Když tvořím, okolní svět na chvíli mizí a zůstává jen plátno, barvy a přítomný okamžik. A možná právě tenhle pocit se snažím přenést i do svých obrazů – klid, prostor pro vlastní myšlenky a trochu té magie, kterou v přírodě často přehlížíme.

Dlouho pro mě bylo malování především osobním prostorem – místem, kde jsem mohla být sama se sebou, svými myšlenkami a emocemi. Postupně jsem ale zjistila, že umění získává další rozměr ve chvíli, kdy ho začneme sdílet s ostatními.

Své obrazy vystavuji a mám ráda okamžiky, kdy před nimi lidé zpomalí, zastaví se a každý v nich objeví něco svého. Někdy je to vzpomínka, jindy pocit nebo příběh, který jsem do obrazu asi nevědomě vložila. Právě tahle tichá komunikace mezi obrazem a člověkem je pro mě jednou z nejkrásnějších součástí tvorby.

Stejnou radost mi přináší předávání zkušeností při výtvarných kurzech. Neučím lidi malovat „správně“. Snažím se jim ukázat možnosti, povzbudit je k experimentování a pomoci jim najít vlastní cestu. Největší radost mám ve chvíli, kdy přestanou pochybovat, pustí se do tvoření a zjistí, že jejich vlastní rukopis je právě to, co dává obrazu hodnotu.

Umění pro mě není jen to, co vznikne na plátně. Je to způsob, jak se setkávat, sdílet a někdy si porozumět i beze slov.

Obrazy Jany Sádrikové v sobě nesou zvláštní druh ticha. Ticha, které není prázdné, ale naopak plné příběhů, vzpomínek, symbolů a jemných emocí. Její tvorba vychází z lásky k přírodě, stromům, lesům a krajině, ale nezobrazuje přírodu tak, jak ji běžně vidíme kolem sebe. Zachycuje ji tak, jak ji můžeme prožít uvnitř sebe.

Její malba má blízko k poetické fantazii a magickému realismu. Jana Sádriková jde cestou harmonie, světla a vnitřního klidu. Její lesy jsou tajemné, ale laskavé – jsou to místa, do kterých chce divák vstoupit, posadit se pod strom a na chvíli zapomenout na svět kolem.

V jejích obrazech se příroda stává prostorem pro zastavení, vzpomínku, snění i tiché setkání se sebou samým. Je to svět, který nešokuje, ale hladí. Svět, který připomíná, že krása, klid a jemnost nejsou slabostí, ale důležitou součástí lidského života.

Září 2020

Lion International Art Contest

4. místo v mezinárodní výtvarné soutěži.